Mluvená jazyková interakce, jejíž hlavní funkcí je vytváření nebo udržování sociálních vazeb mezi účastníky (tzv. fatická funkce; ✍Jakobson, 1995), příp. překonávání úskalí sociálního kontaktu; zvláštní typ ↗konverzace, který lze stručně charakterizovat jako „povídání jen tak“. Do l.k. vstupují buď cizí lidé, pokud je okolnosti svedou do fyzické blízkosti a mlčení by nebylo sociálně únosné, n. lidé, kteří se znají a chtějí při setkání alespoň prohodit pár slov n. obohatit vážnější, věcně zaměřenou interakci o rovinu interpersonální. Na rozdíl od intimních rozhovorů mezi přáteli, partnery apod. je l.k. kognitivně a emočně nenáročná, nezáměrná a sociálně nezávazná. Vyznačuje se tematickou „lehkostí“ (nezávažností), konvenčností n. neutrálností, relativní krátkostí, zdvořilým n. družným tónem, stylovou neformálností, přítomností stereotypních formulací, interakčním průběhem založeným na hladkém střídání (kratších) replik a častém užívání recepčních signálů.

Za hlavní definiční rys l.k. bývá vedle sociální nezávaznosti, relativní krátkosti a zdvořilého n. družného tónu rozhovoru považován charakter témat, o nichž se mluví. Obecně platí, že účastníci volí „bezpečná“ témata, tj. témata, která nezavdávají důvod ke konfliktu, jsou účastníkům přiměřená (účastníci o nich dokážou mluvit bez větší námahy) a potenciálně neohrožují tvář účastníků; viz ↗kooperační princip a ↗zdvořilost. V různých kulturách mohou existovat různé repertoáry konvenčních témat pro l.k.; zdá se, že některá témata jsou transkulturní, tj. do jisté míry „univerzální“, např. počasí, dovolená, rekreační aktivity. Podle ✍Schneidera (1988) čerpají mluvčí témata pro l.k. primárně z bezprostřední situace (tématy se stávají prvky typické pro danou sociální událost, např. na večírku se stávají tématy l.k. jídlo, pití, hudba, celková atmosféra apod.), později může dojít i na témata z širšího sociálního a komunikačního kontextu, ať se jedná o témata obecná (např. sport, kultura, umění), n. osobní (např. zaměstnání). Volba témat souvisí s kulturními znalostmi (kompetencemi) účastníků l.k., ale také s tím, co účastníci o sobě vědí (tedy s jejich epistemickým statusem; viz ✍Heritage, 2012). Vstup do l.k. pomocí formule Nazdar! Tak co, taky do práce? by nebyl možný, pokud by mluvčí nevěděl, že je dotazovaná osoba někde zaměstnaná. Táž otázka by se stala nepříjemným faux pas, pokud by se ukázalo, že dotyčná osoba o práci přišla. V řadě případů je l.k. tematicky vyprázdněná (vágní), zejména pokud účastníci užívají prefabrikované formule (Ahoj! Jak se máš?  – Ujde to).

L.k. není spjata s konkrétními sociálními třídami, sociálními skupinami n. sociálními typy. Typicky se však vyskytuje mezi dospělými. Jelikož patří svou podstatou do sféry každodenního života, jsou specializované identity mluvčích (např. institucionální n. profesionální) v l.k. zpravidla odsunuty do pozadí (neutralizovány). (To ovšem neznamená, že by nemohly být účastníky v průběhu l.k. tematizovány; viz výše.) L.k. se nepojí ani s konkrétními komunikačními doménami: vyskytuje se na pracovištích, ve sdruženích a spolcích, vzdělávacích institucích, mezi přáteli i mezi příbuznými, ale také na místech určených pro prodej zboží n. poskytování služeb a jinde. V těchto komunikačních doménách se l.k. zpravidla vymezuje vůči vážnějším (instrumentálním, transakčním, informativním) typům rozhovoru, jako je pracovní porada, obchodní n. úřední jednání, nákupní interakce, konzultace apod. L.k. se může objevovat v průběhu těchto interakcí n. je může zahajovat a/nebo ukončovat. Přechod z jednoho modu rozhovoru do druhého účastníci signalizují ustálenými formulemi (A teď k věci...; A jak se jinak máš?) a/nebo různými kontextualizačními prostředky; viz ↗kontextualizace, ↗zaujímání účastnických rolí.

Obecnou funkcí l.k. je vytvářet či udržovat sociální vazby a/nebo překonávat úskalí sociálního kontaktu. V tomto smyslu slouží l.k. k vzájemnému ujištění účastníků, že vytvořené sociální vazby nebyly zpřetrhány a/nebo že interakce proběhne normálně a žádnému účastníkovi ze strany druhého nic nehrozí. L.k. plní kromě toho řadu specifických funkcí, a to v závislosti na prostředí, situaci a konstelaci účastníků: může sloužit k udržování započatého rozhovoru (aby nenastalo trapné ticho; srov. ✍Goffman, 1967:120), k ukrácení chvíle při monotónní činnosti, k „prolomení ledů“ při setkání neznámých lidí, k stvrzování skupinové příslušnosti, k posilování kolegiálních vztahů na pracovišti apod. Kromě toho se l.k. využívá také účelově, strategicky. Smyslem pak není vytváření, posilování či udržování sociálních vazeb, ale zjištění potřebných informací (např. o sociálním a ekonomickém zázemí geriatrického pacienta), odpoutání pozornosti od nějaké činnosti (např. při lékařské prohlídce) apod.

Společenskou důležitost l.k. dokládá poradenská literatura nejrůznějšího zaměření, od profesních manuálů a jazykových učebnic až po knihy o etiketě a mezilidských vztazích. L.k. je v této literatuře pojímána hlavně jako prostředek k navazování a udržování společenských vztahů, vyvolávání dobrého dojmu u druhých a zajišťování hladkého průběhu komunikace (příp. i ke společenskému, osobnostnímu nebo profesnímu růstu). Na druhé straně existují lidové výrazy pro l.k. jako nezávazné/společenské tlachání, plkání, zdvořilostní fráze, které podtrhují spíše nedůležitost, okrajovost tohoto typu komunikace.